V knize Chonrad Stoeckhlin a „noční houf“ Behringer líčí příběh dvou pastýřů z konce 16. století, kteří si navzájem slíbili, že pokud jeden z nich zemře, přijde toho druhého navštívit a bude mu podrobně vyprávět o posmrtném životě. Na základě inkvizičního vyšetřování Chonrada Stoeckhlina Behringer vykresluje svět pověrečné lidové kultury raného novověku a barvitým způsobem zachycuje soudobé pověrečné představy o smrti a posmrtném bytí, o létání vzduchem a o materiální i potravinové hojnosti, jež se střetávaly s názory proti pověrám bojujících inkvizitorů. Možná bezděčná, možná naopak zcela cílená poznámka Chonrada Stoeckhlina o tom, že se v doprovodu anděla účastnil putování tzv. „nočního houfu“, během něhož získal nejen obecně uznávané léčitelské schopnosti, ale i dovednost rozpoznávat čarodějnice, zavdala podnět k rozsáhlému čarodějnického vyšetřování na statcích augsburského biskupa. Na základě Stockhlinových výpovědí bylo nakonec obviněno a upáleno několik desítek žen a výjimečně i mužů. Behringer mistrně rekonstruuje jak mechanismus inkvizičního vyšetřování, tak způsob myšlení inkvizitorů konce 16. století, kteří veškeré představy lidové víry ztotožňovali s působením ďábla. Spolu s tím však rovněž ukazuje, jak etnografická bádání počínaje bratry Grimmy zkreslila a zneprůhlednila povědomí o lidové kultuře a jak nám teprve návrat k pramenům 15. a 16. století umožňuje bez předsudků nahlédnout do náboženských představ obyčejných a literárně nevzdělaných lidí, v nichž se křesťanství mísilo s nejrůznějšími animálními kulty.