Cesta církve V přináší čtyři příběhy duchovních Českobratrské církve evangelické, kteří zakusili postihy, policejní vyšetřování a věznění z politických důvodů. Tři z nich patří také k nejbolestnějším událostem v ČCE v padesátých a šedesátých letech 20. století. První studie pojednává o Josefu Hájkovi, který ze všech vězněných evangelických duchovních strávil v komunistickém žaláři nejdéle (11 let) a to nejspíše v souvislosti s církevními zákony. Druhý příběh je o známém faráři, básníkovi a spisovateli Bedřichu B. Bašusovi, kterého politický proces zlomil natolik, že později souhlasil se spoluprací se Státní bezpečností. Tragédie Bašusova příběhu spočívá v tom, že na základě jeho udání byl zatčen a odsouzen farář Antonín Verner, jehož se týká třetí studie tohoto sešitu. Je to jediné udání duchovního ČCE na druhou osobu, které komise při zkoumání cesty církve v letech 1945–1989 objevila. Zatímco se Bašus stal známým a oceňovaným duchovním, Verner se nikdy nemohl vrátit do církevní služby a do konce svého života bydlel ve velmi nuzných podmínkách. Čtvrtý příběh se týká Jiřího Vebera, kterému byl kvůli jeho postojům dvakrát odňat státní souhlas pro duchovenskou činnost. Jeho příběh zpracovala jeho vnučka jako seminární práci. Další studie přináší analýzu metody, jak komunistická státní správa sledovala synody ČCE. Druhá část brožury obsahuje vzpomínky na expedici zakázané literatury, vypráví i o vzniku zpěvníčku Nová píseň. Pavel Keřkovský vzpomíná, jak v osmdesátých letech prožíval spiritualitu Nové písně ve srovnání s oficiálními liturgickými pomůckami. Poslední část přináší dva dokumenty z přelomu padesátých a šedesátých let (první svědčí o protestu naší církve proti útlaku a druhý prozrazuje plány úředníků státní správy jak kontrolovat a ovlivňovat synody, především XIV. synod z roku 1963.